Co se děje s naší energií, když se zlobíme

Ukázáno kontaktérovi na vesmírné lodi dne 27.7.1980

 

 

 

Sdělení přijato dne 27.7.1980

 

Popis působení interakcí mezi mužem a ženou a dítětem v nesouladu s láskou, při hněvu a jaký to má vliv na jejich blízké a okolí, tak jak jim to bylo umožněno vidět na palubě vesmírné lodi přátel z Nebe dne 27.7.1980. Poselství, které mu byly předány od milujících přátel z Nebe lidem planety Země a popis návštěv na vesmírných lodích a jejich planetách s duchovním poučením si můžete přečíst v knize ANDĚLÉ V HVĚZDNÝCH LODÍCH

 

Na večer dne 27. července 1980 bylo sjednáno další setkání. Po krátkém povlovném výstupu nás světlo vycházející z létajícího disku upozornilo na přítomnost bratří z kosmu. Rafael nám přišel naproti a vedl nás k létajícímu disku, stojícímu na zemi mezi stromy. Otevřenými dveřmi se prodíralo ven oslnivé světlo, které osvětlovalo louku. Čta moje myšlenky, Rafael mě ujistil, že nebudu trpět závratí ani žádnými jinými nepříjemnostmi. Při pohledu zblízka dělalo toto kosmické vozidlo mohutný dojem. Tlumené světlo vystupovalo z celého jeho povrchu. Týna byla zjevně uchvácena. Rafael vstoupil do tohoto vozidla a dal nám rukou znamení, abychom ho následovali. Jako první vstoupila Týna, potom já a nakonec Paul, který byl též s námi. 

 

Vnitřek kosmického vozidla byl překvapivě jednoduchý. Prostor, v kterém jsme se nacházeli, byl ozářen světlem vycházejícím, jak se zdálo, z celé plochy jeho stěn. Neviděli jsme žádný jiný zdroj osvětlení. Na stěnách kabiny pod velkou kopulí se nacházely čtyři světelné tabule, sahající od podlahy až ke stropu. Cítil jsem mimořádné pohnutí; všichni jsme byli zaliti tímto světlem. Vnitřní mír a zvláštní pocit svobody se mísily s vděčností vůči těmto bytostem, které nám umožnily něco takového zažít. Byl jsem hluboce pohnut. 

 

Týna se bavila s Ortonem, zatímco Firkon něco vykládal Paulovi, který jej pozoroval užaslým pohledem. Řekl jsem Rafaelovi, že nedovedu vyjádřit své pohnutí.

 

Rafael se usmíval a díval se při tom na Paula, který mlčel a nabyl výraz člověka, který prožívá něco mimořádného a nechce velikost takovéhoto okamžiku narušit slovy. 

 

„Stoupáme,“ řekl Rafael. „Brzo budeme na palubě hvězdné lodi.“ 

 

A potom řekl Rafael velikou pravdu: „Protože žijete v temnotě, děláte všechno složitě. Jednoduchost je jedna z velkých cest světla. Proto vám bylo řečeno, že na to, abyste mohli dobýt Nebe, je třeba stát se takovými, jako jsou děti. Co je velké a hluboké, je vždy krajně jednoduché.“ 

 

Barvy postav lidí, rostlin i ostatních věcí v jejich okolí nejprve zesílily a pak začaly pozvolna blednout. Šaty těchto tří lidských bytostí se zároveň s procesem slábnutí těchto barev rozplynuly a před námi se vytvořily obrazy tří dobře rostlých těl muže, ženy a dítěte. Jemně růžové zbarvení těchto těl prostupovala jiná barva modravého odstínu. Z této modravé substance se začalo formovat další tělo, jehož obrysy se přesně kryly s oním prvním, ale přesto od něho bylo zřetelně odděleno. Tento proces se opakoval a ze substancí různých barev se vytvářela další těla, opět obrysově totožná s oním prvním, avšak jiné světelnosti. Všiml jsem si, že u těchto těl byla o to vyšší intenzita světelného vyzařování, oč hlouběji se těla nacházela v prostorovém znázornění. Předchozí méně zářivá těla však byla přesto dále dobře viditelná. ‚Napočítal jsem jich sedm. Poslední z nich bylo zcela bílé a vycházely z něho pulzující světelné záblesky, které rytmicky měnily svou intenzitu. Každým tímto světelným pulzem byla prozářena všechna zbývající těla, včetně posledního, jemně růžového.‘

 

„Pozorujte i rostliny a skály !“ řekla Ilmut. I u nich bylo možno pozorovat totéž. Všude bylo vidět hloubku života, bohatství barevných tónů i rytmické přechody z jednoho stupně do druhého a takovou symetrii forem, že jsem nevycházel z úžasu. Něco takového bych si nikdy nedokázal vymyslet.

 

„To vám umožňuje,“ řekla Ilmut, „vidět všechny různé dimenze životní síly v lidech, v rostlinném a minerálním světě. Těchto sedm dimenzí můžeme též rozdělit na tři navzájem si podobné skupiny bytí.“

 

Soustředil jsem pozornost na první tři těla, především na jejich hustotu a slabou intenzitu vyzařování, v čemž si byla všechna navzájem podobná. Tři následující těla měla vyšší intenzitu světelného vyzařování a zdála se být o to jemněji a přesněji vytvarována, o co hlouběji ležela v tomto prostorovém znázornění. Ono nejvnitřnější, bíle pulzující tělo, nabylo nyní neobyčejné zářivosti a vlny světla, které z něho vycházely, zřetelně prostupovaly všechna ostatní těla a cele je prozařovaly. Bylo mi jasné, že na Zemi nebylo možno proniknout do všech těchto tajemství života a že tato scéna mi umožnila vnímat věci, kterým bych v běžném životě, za normálního stavu vědomí, nebyl schopen porozumět.

 

„Ono vnější tělo,“ řekla Ilmut, „je tělo materiální. Ostatní těla nejsou vytvořena ze zmaterializované energie, nýbrž jsou to těla kosmická, neboli astrální, jak je nazývají učenci u vás na Zemi. V každém z těchto těl může člověk žít v různých světech a dimenzích, jakož i na výše vyvinutých planetách. Vnější tělo odumře a další, stojící pod ním, je připraveno zcela se přizpůsobit jeho novému energetickému okolí. To je to, co probíhá během takzvané smrti. Ve skutečnosti se zde však jedná pouze o zrození v novém těle, ve vyšší dimenzi, ve vyšším světě, jehož vývojový stupeň odpovídá vývojovému stupni tohoto těla. Protože dimenzí je velmi mnoho, existuje i více než pouhých sedm těl, která jsme vám zde ukazovali. Dělali jsme to proto, abychom vám usnadnili pochopit to všechno.“ 

 

Byl jsem zabrán do myšlenek nad těmito novými poznatky. Zaslechl jsem hlas Týny, která zvolala: „Krása toho posledního světelného těla je okouzlující !“

 

„Přáli jsme si, abyste právě tomu lépe porozuměli,“ vmísila se Kalna do rozhovoru a v jejím hlase byla znát spokojenost nad Týninou reakcí. „Ono zcela bílé tělo, které vysílá vlny životní energie do ostatních astrálních těl až k poslednímu, materiálnímu, je viditelné znázornění toho, co vy nazýváte slovem ‚duch‘. V Písmu je lidská bytost dělena na ducha, duši a tělo. Přitom pod pojmem ‚tělo‘ je třeba rozumět tělo hmotné, tedy smrtelné, pod ‚duší‘ těla astrální a pod pojmem ‚duch‘ onu důležitou část lidské bytosti, která je nesmrtelná a která nikdy nezemře, protože je sídlem života a vědomí. 

 

„Pozor !“ řekl Rafael. „Nyní budete svědky působení hněvu na jemnohmotná těla a na duchovní tělo těchto lidí.“ Muž káral ženu ostrými slovy a obviňoval ji, že nedobře plní nějakou povinnost vůči dítěti. Byl rozčilený. Jeho žena se zdála být zasažena jeho slovy. Na prostorovém znázornění postavy muže jsem mohl vidět, jak se obrysy jeho těl zdeformovaly, jako by byly zasaženy hrubou silou. Harmonie jejich linií byla porušena. Z duchovního těla, které potemnělo a ztratilo své sněhobílé světelné vyzařování, vycházelo něco jako potrhané cáry energie, které prostupovaly všechna ostatní těla, u kterých se při tomto procesu měnila jejich světelnost, kompaktnost a tvar.
   

„To co zde vidíte,“ vysvětlil nám Rafael, „probíhá v každé lidské bytosti, jejíž vědomí se oddá hněvu. Jeho životní energie potemní a změní se její kvalita. Z duchovního těla postupuje toto roztříštění životní síly do ostatních těl a prostupuje je po řadě všechna, až nakonec pronikne i do onoho posledního, materiálního. Že všechna trpí v důsledku takovéhoto vyzařování nemusím snad již dodávat. Životní energie každé jednotlivé bytosti je v neustálém spojení s životními energiemi všech ostatních bytostí jeho druhu a pomáhá a prospívá jim, jestliže žije dobře a spořádaně, a naopak jim škodí, jestliže žije špatně a neuspořádaně. U všeho stvořeného probíhá neustálá výměna těchto životních sil. Vše je životní realita, a o co jemnější je tato životní realita, o to více je v ní života. V myšlenkách, v jejich formách a ve všem, co nazýváte fantazií nebo představivostí, je takový stupeň reality a výrazové síly, kterou hmota nikdy nemůže mít. Chci tím říci, že každý člověk, který je ještě vázán na hmotu, by užasl, kdyby mohl poznat těžkopádnost a odvislost zmaterializované energie, na rozdíl od životních vlastností a schopností svého ducha s jeho myšlenkami, pocity a zážitky. Protože však jeho duch doposud všechny tyto skutečnosti zří skrze brýle hmotnosti, vytváří se u něho iluze, z jejíhož pohledu se hmota zdá být něčím skutečným a ona jemná skutečnost jako bezpodstatná a prázdná.“

 

Zatím pokračoval záchvat mužova hněvu a ona ‚nákaza‘ znečištěnou energií zasáhla nyní i dítě, které, jak se zdálo, do této doby nevěnovalo roztržce rodičů žádnou pozornost. I rostlinný svět, proniknut vlnami tohoto vyzařování, ztratil harmonii svých životních procesů. Totéž se odehrávalo v okolním minerálním světě, v půdě a ve skalách. Nakonec jsme se i my cítili být zasaženi těmito vlnami znečištěné energie, vzbuzujícími nevolnost.  

 

Firkon se mi podíval do očí a při tom jsem si všiml, že v mých myšlenkách četl otázku, kterou jsem právě chtěl položit. „Ano,“ řekl vážně a pevně. „Otcovy děti, které nyní dělají falešné pokusy, pochopí chyby, které dělaly. Ty způsobí na Zemi tolik bolesti, že i slepým se otevřou oči a hluchým se znovu navrátí sluch. Jejich srdce se uvolní z tisícileté strnulosti a jejich rozum bude opět prahnout po světle. Pak bude náš Otec společně s nimi slavit svátek, jakého ještě v dějinách Stvoření nebylo, protože ztracený syn se konečně opět vrátí nazpět do otcovského domu.“ 

 

„Je psáno, že jenom syn temnosti půjde do záhuby. To nekonečně rozesmutňuje srdce našeho Otce a i nám to působí velkou bolest. Tito tvrdošíjní lidé nebudou schopni tuto lekci pochopit, nebudou však již moci více škodit. Pro ně nepřinese tento plán záchrany a lásky žádné ovoce. A my se nemůžeme postavit na místo našeho Otce. A proto běda těm, kteří pokoušejí jeho nekonečnou dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Naši tvrdošíjní bratři nemají přitom nikdy zapomenout, že pro ně vždy, v každém okamžiku, existuje odpuštění, spravedlnost a láska. Budou však muset trpět v míře, odpovídající neuvěřitelné zatvrzelosti jejich srdce.“ 

 

„Všechno, co se během tisíciletí událo na Zemi,“ dodal smutným, ale pevným hlasem, „celé ty dějiny krve, utrpení a nespravedlnosti, budou sloužit jako odstrašující příklad, aby hřích byl viditelný ve všech svých hrůzných podobách. Hřích již téměř dosáhl hranice, kterou Otec určil. Nepřipustí už dál, aby někdo trpěl, a každý dostane odplatu podle svých skutků.“ 

Týna pozorně a vážně naslouchala. Paul při tom zvědavě pozoroval Rafaela. 

 

„Nyní,“ řekla Ilmut, „bychom vám chtěli něco ukázat.“ Světlo opět zesláblo. Šedá mlhovitá substance se rychle zbarvila a před sebou jsme uviděli dítě, jehož materiální tělo bylo těžce postižené. Naproti tomu jeho jemnohmotná těla zářila v tak nádherných barvách a v takovém stupni harmonie, že Týna vykřikla nadšením. Křiklavý rozdíl mezi těmito těly ve mně vzbuzoval až nevoli. Vnitřní krása tohoto dítěte zcela zastiňovala útrpný dojem, který vzbuzoval jeho zevnějšek. 

 

„Jestliže lidské vědomí jako dárce energie a života již neplní svou úlohu a naopak způsobí takovéto hrůzy a utrpení,“ řekla Ilmut, „pak jsme to velice často my, kteří se rodíme do těchto těl. Nic nevíte o tom, že jsou to většinou andělé,kteří trpí v těchto znetvořených tělech a nemocných mozcích, do kterých vstoupili, aby splnili vyšší a důležitý úkol ve prospěch svých pozemských bratří.“ 

 

Odmlčela se. Byl jsem otřesen tím, co jsem zde viděl a slyšel. Moje láska k těmto bratřím a sestrám neznala hranic. Z duchovního těla tohoto dítěte se šířila záře nepředstavitelné krásy. Toto světlo pronikalo všechna ostatní těla a šířilo se dále do okolního prostoru. 

 

„Toto jsou plíce vašeho světa,“ řekla. „Až to všechno jednou pochopíte, nenajdou se již lidé, kteří by Boha obviňovali z toho, že stvořil bytosti, které musí trpět, nýbrž dají vinu jedině zlobě a špatnosti svého tvrdého srdce, a budou chválit ty, kteří, ač nevinní, raději s pokorou nesli vaše bolesti jenom proto, aby vás mohli zachránit. Jaký by jinak měla smysl prolitá krev mučedníků a všechny činy lásky za všech dob ?  Jaký smysl by mělo všechno, co na sebe vzal ten, který zemřel na kříži, aby vám postavil před oči celou pravdu a aby vám předal největší učení lásky, které kdy bylo na Zemi zvěstováno ?  Hodina pravdy se blíží a jakmile se zvedne závoj zapomenutí, který byl nutný na to, aby bolest byla držena v snesitelných mezích, pak každý pozná, jestli se na Zemi narodil pro to, aby byl spasen, nebo aby zachránil ostatní poté, co sám dosáhl spasení. Neboť i andělé, když se narodí na Zemi jako lidé, musí být nejprve sami zachráněni, a pak teprve nabudou síly zachraňovat druhé, plníce tím své těžké poslání. 

 

Někteří z nás dávají přednost utrpení v trýzněném těle, než aby vás nechali vychutnat všechny následky zla. Je psáno, že nemáte soudit. Proto nesuďte, nýbrž zůstávejte v lásce, neboť to je jediná záruka vítězství dobra nad zlem. Svěřte se do rukou Boha, svého Otce, a jeho věrných dětí, které v lásce pracují pro vaše dobro. Buďte dobří a prostí !“ 

 

Ilmut se odmlčela. Mlžná substance ztratila svoje barvy, rozplynula se, a tím zmizel i obraz dítěte. Světlo opět zalilo sál. Řada jasných a zřetelných myšlenek mi probíhala hlavou. 

 

Rafael nás požádal, abychom ho následovali. Orton a Firkon šli s námi. Prošli jsme různými odděleními tohoto ohromného světelného domu, vzbuzujícího úžas. Byli jsme vedeni do dalšího sálu, v kterém jsme dostali výborně chutnající nápoj. Potom nám Kalna zazpívala píseň a naslouchali jsme hudbě, která nás pohnula až k slzám. Naše duše byly naplněny radostí, mírem a jistotou, že láska našich bratří k nám je bezmezná. Potom nás doprovodili nazpět chodbou do létajícího disku, který nás měl dopravit na Zemi. Našimi průvodci během letu byli opět Rafael, Orton a Firkon. 

 

„Přijde čas,“ řekla Kalna, zatímco Ilmut se na nás usmívala, „kdy se nebudeme muset loučit. Všichni pozemští bratři, kteří budou chtít, budou s námi moci podnikat cesty do kosmu. Bude na to stačit pouhé přání a především musí být dětmi lásky našeho nebeského Otce. Společně navštívíme nové světy a nová nebe. Převezmeme úkoly lásky a poznání ve prospěch našich bratří a sester, kteří chtějí jít cestou rychlého vývoje. A pak budeme stát tváří v tvář našemu Otci, neboť společně překročíme nebeskou hranici. Můžete si být jisti,“ zakončila Kalna své ujištění, „že toto je pravda.“ Rozloučili jsme se obětím. Zaujali jsme svá místa v létajícím disku, zatím co jsme na sebe nechali působit světlo, vyzařované stěnami jeho kabiny, které nás svým účinkem připravovalo na vstup do pozemské atmosféry. Naše srdce však zůstalo ve světelné lodi, se všemi jejími kouzly, barvami a vzácnými vůněmi. Létající kotouč s námi přistál na místě, na kterém jsme před šesti hodinami do něj vstoupili. Bylo asi šest hodin ráno.